Mají místní sportovní oddíly právní nárok na členství v národním sportovním svazu?

V České republice existuje celá řada národních sportovních svazů, které mimo jiné vytvářejí podmínky pro rozvoj příslušného sportu, organizují celonárodní a jiné soutěže, řídí přípravu národní reprezentace a zajišťují financování a podporu jednotlivým oddílům věnujícím se danému sportu na místní úrovni. Tyto národní sportovní svazy svou činnost vykonávají zpravidla jako spolky podle § 20 a § 214 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OZ) s tím, že jejich členy jsou právě jednotlivé místní sportovní oddíly organizované zpravidla také ve formě spolků.

Je nepochybné, že členství v národním svazu je pro místní sportovní oddíl nejen výhodou, ale mnohdy také nutností. Většina sportovců chce soutěžit a porovnávat své výsledky s ostatními. Touha po vítězství je často hnacím motorem, který vede sportovce ke zlepšování svých výkonů. V této souvislosti je však třeba uvést, že jedině členové národních svazů se mohou účastnit soutěží, které svaz organizuje. Pokud místní národní oddíl není v národním svazu, jsou pro něj tyto soutěže uzavřeny.

Stejně tak se členové takového místního sportovního oddílu nemohou stát národními reprezentanty v daném sportovním odvětví, a to bez ohledu na jejich kvality. Národní svaz totiž reprezentanty vybírá pouze z vlastní členské základny. Pokud národní svaz odmítá místní sportovní oddíl, potom nutí jeho členy, kteří mají ambice se sportu věnovat, aby dotčený místní sportovní oddíl opustili a přešli do oddílu, který mají ke svazu „blíže“. Taková praxe rozhodně není pro rozvoj sportu zdravá, a to zejména tehdy, pokud členské a materiální zázemí dotčeného místního sportovního oddílu a kvalita jeho sportovní výchovy dosahuje stejných ne-li lepších kvalit, než je tomu v jiných oddílech, které členy svazu jsou.

V neposlední řadě je třeba také zmínit, že jedině účastí v národním svazu mohou místní sportovní oddíly profitovat z podpory svazu danému sportovnímu odvětví a dosáhnout na finanční zdroje pocházející např. ze státních dotací, které svaz přerozděluje. I toto může být často motivací, proč svaz nechce nového člena přijmout.

Každé sportovní odvětví má zpravidla jeden národní svaz, a proto je pro místní sportovní oddíly účast v takovém sportovním svazu naprosto klíčová. Co mají však místní sportovní oddíly dělat, pokud je národní svazy odmítnou a neumožní jim stát se jejich členy? Mají místní sportovní oddíly právní nárok na členství v národním sportovním svazu?

Jak již bylo uvedeno výše, národní sportovní svazy jsou zpravidla organizovány jako spolky podle § 20 a § 214 a násl. OZ. Ve smyslu čl. 20 Listiny základních práv a svobody jsou spolky samosprávné a od státu oddělené osoby, tj. jsou nadány vysokou mírou autonomie. Tato autonomie se přitom projevuje rovněž v tom, že spolky jsou v zásadě oprávněny samy rozhodovat o tom, kdo se stane jejich členem či nikoliv.[1] Zákonná právní úprava předpokládá dvojí způsob vzniku členství ve spolku, a to (i) při založení spolku účastí na ustavující schůzi (§ 223 OZ) a (ii) během existence spolku přijetím za člena na základě přihlášky či jiným způsobem upraveným stanovami spolku (§ 233 odst. 1 OZ). O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší orgán spolku (§ 233 odst. 1 OZ). Podmínky pro přijímání nových členů zpravidla upravují stanovy spolku[2], a pokud stanovy mlčí, je na příslušném orgánu spolku, zda nového člena přijme či nikoliv. Často se však stává, že stanovy spolku podmínky členství sice upravují, ale nestanoví, že v případě jejich splnění má žadatel na členství formální nárok. Stanovy zpravidla ponechávají na příslušném orgánu, aby žádost o členství zhodnotil a o přijetí za člena na základě svého uvážení rozhodl. Zájemci o členství jsou tak de facto ponecháni na pospas libovůli příslušného orgánu spolku. Podle všeobecně uznávané doktríny zájemci o členství nárok na přijetí za člena spolku nemají.[3]

Je však takový přístup správný? Co když pro odmítnutí členství ve vztahu ke konkrétnímu žadateli neexistují pádné důvody? Co když místní sportovní oddíl splňuje veškeré stanovami předepsané podmínky pro členství a příslušný orgán národního sportovního svazu jej přesto odmítá za člena svazu přijmout? Má místní sportovní oddíl možnost obrany?

Řešení lze nalézt v německé právní doktríně a judikatuře. I přesto, že německé právo také přiznává spolkům vysokou míru autonomie, německé soudy si s danou problematikou vědí rady. Již od šedesátých let rozhodnutí monopolního či dominantního spolku o nepřijetí za člena žadatele, který splňuje obecné požadavky na členství upravené stanovami, považují za odporující zákazu zneužití dominantního postavení v hospodářské soutěži a v rozporu s dobrými mravy. V takových případech mohou neúspěšní žadatelé požadovat, aby soud uložil dotčenému spolku přijmout žadatele za člena.[4] Obdobně k dané problematice přistupuje i rakouská judikatura.[5]

Vzhledem k tomu, že obecná právní úprava autonomie spolků a zneužití dominantního postavení v českém právu jsou v podstatě obdobné s právní úpravou německou[6], je namístě, aby české soudy k dané problematice přistupovaly stejně. Jedině tak lze totiž zamezit diskriminaci, která v oblasti sportu panuje.

Autor článku přivítá jakékoliv komentáře, postřehy i zkušenosti odmítnutých zájemců o členství v národním sportovním svazu či jiném spolku.


[1] Zákonnou výjimkou je § 32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

[2] Úprava stanov je v tomto ohledu limitována pouze obecnou právní úpravou, tj. podmínky nesmí být v rozporu s právními předpisy.

[3] Samozřejmě pokud takový nárok nevyplývá přímo ze stanov určitého spolku.

[4] Viz např. rozhodnutí Bundesgerichtshof, Urt. v. 14.11.1968, Az.: KZR 3/67 a z něj vycházející judikatura. Soud v uvedeném rozhodnutí dokonce připouští, že si lze dokonce představit situaci, kdy odmítnutí členství bude přestavovat zneužití dominantního postavení i tehdy, pokud zájemce o členství nebude splňovat všechny podmínky členství upravené stanovami spolku.

[5] Viz např. rozhodnutí Oberste Gerichtshof ze dne 13.10.2009, 1 Ob 125/09b.

[6] Srovnej § 19 německého zákona o omezeních hospodářské soutěže (něm.: Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen – GWB) a § 10 a násl. českého zákona o ochraně hospodářské soutěže a čl. 9 základního zákona SRN (něm: Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland) a čl. 20 Listiny základních práv a svobod.

JUDr. Ondřej Rathouský