Zrušení tzv. druhé restituční tečky

Cílem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a obecně samotných restitucí, je vyřešení vztahů k nemovitostem s původními vlastníky, jimž byly státem v letech 1948 až 1989 bez náhrady odňaty. Dle důvodové zprávy k předmětnému zákonu měly být tyto pozemky včetně budov urychleně převedeny do vlastnictví původních vlastníků, případně jim měla být poskytnuta náhrada přidělením jiné půdy ve vlastnictví státu, nebylo-li vydání původních pozemků ze zákonných důvodů možné.

Od původní koncepce se však zákonodárce s odkazem na údajné nedostatečné množství pozemků ve vlastnictví státu, které by mohly být vydány jako náhradní, rozhodl upustit a dle zákona č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela“), nově zaváděl možnost domáhat se pouze vydání původních pozemků, nebo finanční náhrady, přičemž nárok žádat o finanční náhradu se měl prekludovat ve lhůtě 10 let od účinnosti novely, tzv. druhá restituční tečka.

Uvedené změny považovali někteří senátoři  za protiústavní, a proto Ústavnímu soudu navrhli jejich zrušení. Ústavní soud této skupině osmnácti senátorů po přednostním projednání věci v polovině června letošního roku vyhověl a tzv. druhou restituční tečku zrušil.

Navrhovatelé poukazovali zejména na neutěšený stav v oblasti uspokojování restitučních nároků, jelikož ke konci roku 2014 evidoval Státní pozemkový úřad nevypořádané restituční nároky více než 56 tisíc osob v celkové výši přes 558 milionů korun, přičemž v téměř sto případech nebylo ještě o nárocích oprávněných osob státními orgány vůbec rozhodnuto. Podle navrhovatelů je tento stav  důsledkem neefektivní administrativy státu, když po více než 25 letech stát stále není schopen uspokojit nároky oprávněných osob, které naturální restituci dle zákona o půdě legitimně očekávají. Navrhovatelé v této souvislosti upozorňovali na liknavý a svévolný postup Státního pozemkového úřadu, neadekvátní finanční ohodnocení pozemků, obstrukční praktiky a v neposlední řadě na pochybné upřednostňování třetích osob před osobami oprávněnými při převodu státního majetku. Namísto nápravy zjevně disfunkčního mechanismu vypořádání se s nároky oprávněných osob se podle navrhovatelů zákonodárce rozhodl tristní situaci týkající se naturálních restitucí řešit zrušením jedné z alternativ vypořádání, a to s účinností ke svévolně stanovenému datu.

Zrušením možnosti žádat o vydání jiného pozemku ve vlastnictví státu podle navrhovatelů dochází k významnému porušení principu předvídatelnosti, nepřípustné retroaktivitě a fakticky je jím založena nerovnost mezi skupinou osob, jejichž nároky byly pozemkovou restitucí již uspokojeny, a skupinou cca 45 tisíc osob, která bude moci nadále žádat pouze o finanční náhradu. Finanční náhrada za odňaté nemovitosti je však poskytována dle cenových předpisů platných k 1. 4. 1991, a tudíž ji nelze s ohledem na ekonomický vývoj a současné situace na trhu objektivně považovat za adekvátní a způsobilou uspokojivě naplnit smysl zákona o půdě, tj. zmírnit státem způsobené majetkové křivdy.

Podle navrhovatelů rovněž nelze přehlédnout, že napadená novela neobsahuje přechodná ustanovení, kterýžto fakt má za následek pochybnosti o určení časového znění aplikovaného právního předpisu na již probíhající řízení.

V reakci na argumentaci navrhovatelů vláda ve svém vyjádření uvedla, že Státní pozemkový úřad je z liknavosti obviňován neprávem, neboť pozemky, které nabízel jako vhodnou restituční náhradu, nebyly restituenty přijaty. Dále poukazuje také na to, že z restitučních nároků se v současné době stala komerční záležitost, kdy oprávněné osoby a jejich právní zástupci požadují, aby o jejich nárocích bylo rozhodnuto s odkazem na zemědělský charakter odňatých pozemků dle zákona o půdě, jelikož jako jediný umožňuje vydání náhradního pozemku z vlastnictví státu. Je-li jim právo na náhradní pozemek přiznáno, požadují na základě tvrzení, že původní nevydané pozemky byly ke dni odnětí zastavěny nebo byly pravomocně určeny k realizaci stavby, aby došlo k přecenění nároků. Uvedeným postupem pak dochází k navyšování hodnoty nevydaných pozemků, což je dle vlády v konečném důsledku vypořádání potřeba vnímat jako neúnosnou zátěž pro státní rozpočet. V závěru vyjádření vláda zdůraznila, že novelou je sledován legitimní cíl racionálního a proporcionálního způsobu urychleného dokončení restitucí zemědělského majetku.

S nutností stanovení časového rámce pro ukončení pozemkových restitucí se v podaném vyjádření ztotožnil i Státní pozemkový úřad. Podle jeho názoru totiž současná situace s vydáváním náhradních pozemků významně omezuje rozvojové programy státu. Nad rámec již výše řečeného pak uvedl, že z celkové hodnoty nároků za nevydanou půdu zbývá v současné době k uspokojení již jen 4,9 %, a to u necelých 42 tisíc osob. Více než polovina oprávněných osob nadto disponuje nevypořádaným restitučním nárokem v nominální hodnotě do 1 000 Kč. Konečné završení problematiky zemědělských restitucí je proto nasnadě.

Argumentace vlády a Státního pozemkového úřadu však před Ústavním soudem neuspěla a návrhu navrhovatelů bylo z podstatné části vyhověno, když nálezem byla většina napadaných ustanovení novely zrušena.

Ústavní soud dal zapravdu navrhovatelům v tom, že stát skutečně převáděl značné množství pozemků na soukromé osoby právě v období, kdy Státní pozemkový úřad mimořádně liknavě uspokojoval nároky restituentů. Pro právní argumentaci týkající se ústavní konformity novely byla však zásadní skutečnost, že stanovením prekluzivní lhůty pro žádost o  bezúplatný převod náhradního pozemku došlo k nastolení nerovnosti mezi srovnatelnou kategorií oprávněných osob, tj. mezi těmi, kdo již náhradní pozemky dostali a těmi, kteří je již po novele ani dostat nemohou, ač k tomu dle dosavadní právní úpravy měli nárok. Taková disproporce by byla dle Ústavního soudu legitimní pouze v případě, kdy by stát již skutečně a bez vlastního zavinění nedisponoval možností nabídnout náhradní pozemky. Avšak za současné situace, kdy je stát schopen reálně dostát své povinnosti plnit nároky oprávněných osob v podobě převodu náhradních pozemků, je takovýto postup protiústavní a neobstojí ani v prvním stupni již tradičního testu proporcionality, tj. posuzování legitimnosti cíle právní úpravy.

Ústavní soud také potvrdil tezi o svévolném stanovení účinnosti předmětné novely a k tíži novely přičetl i absenci přechodných ustanovení, která by mohla zmírnit deficity stran nerovného postavení jednotlivých oprávněných osob. Tyto skutečnosti by však dle Ústavního soudu, na rozdíl od zásahu do legitimního očekávání oprávněných osob, který neprošel testem proporcionality, bylo možno zhojit.

V nálezu  závěrem zaznělo, že jeho účelem není do budoucna zcela vyloučit možnost restituční tečky. Ústavní soud je však toho názoru, že je potřeba apelovat na zákonodárce, aby v případě přijetí takové právní úpravy co nejvíce šetřil práva a legitimní očekávání oprávněných osob. V případě přezkoumávané novely se mu to nepodařilo a Ústavní soud byl proto nucen využít své pravomoci a novelu z podstatné části zrušit. Oprávněné osoby proto mohou i nadále nárokovat vydání náhradních pozemků, nelze-li pro zákonné překážky vydat pozemky původní.

JUDr. Ondřej Rathouský / Mgr. Ing. Lenka Charvátová

04.10.2018
JUDr. Ondřej Rathouský / Mgr. Ing. Lenka Charvátová
>> www.pravniprostor.cz